Tvrzení první: Nejsme harémoví živočichové
Je poměrně snadné toto obhájit. Nezávisle na tom, kolik monarchů v minulosti vládlo rozsáhlými harémy, nebyla pro lidskou sexualitu nikdy harémová strategie primární (ve smyslu, buď mám harém nebo nic).
Ani stavba těla lidí neodpovídá harémovému uspořádání. Když se podíváme na naše nejbližší příbuzné, vidíme, že gorilí samec je větší a několikanásobně těžší, než samice (brání harém před jinými samci, případně nepřáteli), jeho varlata jsou v poměru k velikosti těla menší než naše (po dobu, kdy je vládcem harému, jsou všechna narozená mláďata jeho). Šimpanzí samci jsou naopak stejně velcí jako samice a jejich varlata jsou v poměru k velikosti těla větší, než naše. Je to dané tím, že přestože má alfa samec častější přístup k samicím, vládne v šimpanzí tlupě (a zejména u bonobů*) značná sexuální volnost. V době březosti samice stojí samci doslova "ve frontě". Velká varlata jsou důležitá, kompetice spermií je obrovská. Lidský "samec" je o něco větší a těžší, než "samice", varlata jsou v poměru k tělu menší než u šimpanzů (ale větší, než u goril). Můžeme vyloučit, že by naši předkové žili primárně v harémech (i když u australopitéků se o zápasech samců o samice uvažuje – byli odhadem o polovinu těžší).
Intermezzo:
Mnohoženství se u lidských populací objevilo tam, kde bylo možné shromažďovat zdroje. Klasický příklad je zemědělství (občas je také uváděn jeden severoamerický indiánský kmen, který se dopracoval k mnohoženství díky pravidelným tahům lososů). Podle antropologů většina lovců a zběračů mnohoženství nepraktizovala z toho důvodu, že zdroje byly příliš rozptýlené a nejisté, než aby je jeden muž (nebo skupina mužů) dokázal dlouhodobě ovládnout.
Tvrzení druhé: Nejsme výhradně monogamní
Jistý antropolog, studující kmeny na Nové Guinei, žijící tradičním způsobem života, popisoval situaci, kdy lovec dosedne k ohni a ostatní vyzvídají, co ulovil. Chování lovce je zdrženlivé, ulovil jen „něco malého“ (na což je antropolog pouze v duchu pousměje, protože se pravděpodobně jedná o slušný úlovek). To, že je zdrženlivost u takovýchto lidí přirozená, však neznamená, že by si tito lovci v rámci své komunity přesně neuvědomovali, kdo na tom jak je (konstatuje i dotyčný antropolog). Nejlepší lovec má největší šanci na příležitostné "dobrodružství".
Jiní vědci se pokoušeli realizovat průzkum mezi kmeny jihoamerických indiánů (žijících víceméně tradičním způsobem života). Problém byl, že indiáni na toto téma hovořili neradi a od náčelníků byl problém doslova slovo "vypáčit". Následně vědci (...díky bohu za drby!) zjistili, že mimomanželské vztahy jsou u těchto kmenů časté a zejména náčelníci byli označováni za "nadané baviče".**
Když se (opět) podíváme na naše blízké příbuzné, zjistíme monogamii pouze u gibonů. Ti však na rozdíl od nás nežijí ve skupinách. Každý pár (s neodrostlými potomky) hájí své území proti jiným gibonům a své teritorium označuje silnými akustickými signály na kilometry daleko (giboni patří spolu s jihoamerickými vřešťany k nejukřičenějším primátům vůbec). Člověk nemá sociální uspořádání, ve kterém by páry žily se svými dětmi na kilometry od sebe a jediné kontakty s příslušníky svého druhu by spočívaly v nevraživých honičkách na hranicích teritoria. Jsme příliš společenští, než aby pro nás byla přirozená stoprocentní monogamie. Lidští samci sice mají v poměru k velikosti těla menší varlata než šimpanzi, přesto jejich velikost stačí na dedukci, že se v lidské společnosti kompetice spermií vyskytují.
Intermezzo:
Přestože vědci v minulosti považovali mnoho druhů ptáků za monogamní, zjistili v posledních desetiletích, že zálety jsou časté a skutečná monogamie poměrně vzácná (například u některých buřňáků). I u druhů, ve kterých se tvoří stabilní páry, existuje nevěra a mnoho samců sedí na vejcích neobsahujících jejich genetickou informaci (hovoříme pak o "sociální monogamii").
Tvrzení třetí: Zřejmě jsme mírně polygynní
Vysvětlení. Polygamie je velmi všeobecný pojem. Dá se rozdělit na polygynii, ve které má jeden muž víc žen a polyandrii, ve které má jedna žena víc mužů***. G.P. Mundrock uvedl ve svém etnografickém atlasu výsledek studie 1231 společností. Z celkového počtu bylo 186 monogamních, 456 částečně polygynních, 588 polygynních a 4 polyandrické (například jistý kmen v Nepálu, ve kterém si několik bratrů vezme jednu ženu, Inuité, někteří puvodní severoameričtí indiáni). I v polygynních společnostech však více ženami disponovala jen menší část mužů, většina měla jen jednu ženu, někteří žádnou. Polygynie tak nepůsobí paradoxně jako vítězství mužů nad ženami, ale spíš jako vítězství malé skupiny mužů nad ostatními muži (dokazuje to jedna mormonská sekta v USA, která i přes oficiální zákaz praktizuje mnohoženství, její vůdci mají desítky žen a ve které musí část mladých mužů společenství opouštět). Současně se však polygynie (jak jsem psal v odstavci o harémech) rozvíjí jen do míry, do které se daří menšině mužů koncentrovat ve svých rukou zdroje a moc. Dávní lovci a zběrači ji pravděpodobně neznali a s příchodem moderní společnosti se (minimálně její oficiální část) znovu vytrácí. Jistý antropolog porovnával život lovců a zběračů s životem lidí v rozvinutých demokraciích slovy (volný citát): "V co mohl lovec dávné minulosti maximálně doufat? V jednu ženu a v občasný příležitostný zálet. V co může maximálně doufat dnešní muž? V dobře vypadající a věrnou manželku a v krásnou milenku (příležitostně jednou za deset let vyměněnou za novou)."
Intermezzo
Proč v moderních demokraciích neexistuje oficiální polygynie? Možná je to prosté. Jaké šance by měl politik s pěti ženami ucházející se o post ve volbách proti politikovi s jednou (dlouhodobou, věrnou, stabilní) manželkou? Systém, ve kterém jsou zástupci lidu pravidelně voleni, funguje lépe při oficiální monogamii. Oficiální polygamii si v historii (a v současnosti) nejčastěji dovolili celoživotní (a nejlépe dědiční) monarchové, vládnoucí více či méně autokraticky.
Zajímavé je, že jak ve starověkém Řecku, tak ve starověkém Římě byla častá (oficiální) monogamie. A měli také demokracii (přestože v mnoha různých formách).
Je současnost něčím jedinečná?
Tvrdím, že ano. Nikdy v lidské historii nemělo tolik mužů po svém boku tolik rovnocených partnerek, jako má dnes (rovnocených neznamená pouze, že Ona Žena rovnocená je, ale, že je také za rovnocenou považována). Posledních padesát let mají muži a ženy stejnou úroveň vzdělání, stejný přístup k informacím a kultuře, "stejné" životní šance (rozdíly jsou dané mentalitou obou pohlaví). Ženy jsou považovány za rovnocenné jako nikdy. Nikdy v historii nebylo takové množství párů schopných si popovídat o tolika různých věcech. Uvědomění si, že jsem jako muž naprogramován na mírnou polygynii, neznamená nic, pokud jsem si jist, že si bytosti vedle sebe velmi vážím, chci aby to trvalo co nejdéle a nehodlám, co mám, zničit nějakou pitomostí.
Mužská ochota k záletům byla vždy ovlyvňována osobností ženy, která vedle něj stála. Současná společnost přináší v tomto směru kvantitativně i kvalitativně hodně nového.
Intermezzo:
Kromě toho, že je člověk zřejmě doopravdy mírně polygynní, mě napadá jedno přirovnání s ještěrkami. Existuje druh ještěrek, u kterého se současně vyskytují tři formy samců. Forma A je velký samec vytvářející harémy a obtěžující všechny samice v okolí. Forma B je menší samec žijící v monogamním vztahu s jednou samičkou a žárlivě ji hájící před jinými samci B. Neobhájí ji však před samcem A. Forma C je malý samec, který vypadá podobně jako samička. Jeho strategií je infiltrace do harému samce A a příležitostné rozmnožení se, když samec A obtěžuje samici mimo harém (stejná strategie existuje například i u jednoho druhu korýše – zajímavé je, že sameček A, než pustí samici do harému (skrýše), uchopí ji a zatřese s ní, aby zjistil, zda se jedná o samici – samec C tak sebou prostě nechá zatřást). Napadá mě, co když existuje u lidí podobná flexibilita? Muži B si dost často udrží své partnerky, záletníci (násilníci) A možná získají svojí "hrou" předání genetické informace více ženám, současně však riskují, že jim jejich vlastní žena bude mezitím nevěrná s muži C, kteří čekají "na okraji", až se vyskytne šance. Všechny tyto základní strategie mohou vedle sebe klidně koexistovat. Která bude převládat, závisí pouze na typu společnosti, rozložení zdrojů a vzdělanostní (a ekonomické) úrovni populace.
Na co je úvaha o přirozeném sexuálním chování člověka dobrá?
Řekněme si, jak práva měly v minulosti ženy a jaká muži. Co se událo v nevěstinci (nebo v zájezdní hospodě), nebylo považováno za nevěru. V mnoha zemích bylo s dcerami zacházeno jako s majetkem. Nevěra muže nebyla často trestná, nevěra ženy většinou ano (v některých zemích to platí dodnes). Byl to jiný svět. Dnes čteme, že se polovina manželství rozvádí (nebo, že podle průzkumů v některých porodnicích USA nejsou manželé žen biologickými otci dvaceti až třiceti procent narozených dětí) a říkáme si, kam ten svět spěje. Neuvědomujeme si, co máme, z čeho jsme vyšli. Tvrdím, že nám pochopení, jací jsme, pomůže vidět svět pozitivnějšíma očima. Pokud se polovina manželství nerozvede a vydrží, super. Pokud je většina dětí narozených v manželství, genetickýmí potomky obou rodičů, také dobře. I přes to, co je v nás naprogramováno, máme možnost volby a evidentně ji využíváme. Myslet si, že monogamnost je jediná správná a cokoliv jiného je hřích, přinese pouze stres. Vědět, že jsme naprogramováni na partnerský vztah s občasným záletem, který ale kvůli partnerovi nezrealizujeme, nám přináší zjištění, že to mezi námi je asi doopravdy láska.
* Bonobo (Pan paniscus): Menší, pralesní druh šimpanze, s velmi aktivní sexualitou, kterou kompenzuje značnou část vnitrodruhové agrese (téměř doslova podle hesla: "Make love, not war").
** Další zajímavý výsledek přinesl výzkum, který chtěl zjistit, proč mezi sebou některé jihoamerické kmeny válčí. Vědci předpokládali, že to bude pro území, pro zdroje, zjistili však, že primárním důvodem jsou ženy. Vlastně to bylo logické. Proč by měl někdo válčit pro zdroje a území, když může válčit rovnou o ženy?
*** Výraz polyandrie je nevázán pouze na člověka. Známým příkladem ptáků, u kterých se polyandrie vyskytuje, jsou například ostnáci.
Poznámka: Článek jsem psal víceméně z hlavy (s ověřením několika údajů). Je to téma, na které příležitostně narážím v evoluční, zoologické, antropologické nebo historické literatuře už dlouho (mluvme o letech). Proto je problém zpětně uvést seznam literatury. Přehled knih, které mám aktuálně doma, je zde.
V minulém roce věnoval polygamii rozsáhlý materiál také časopis National Geographic.
