Recenze knihy: Norské dřevo

Autor: Jiří Ščobák | 23.3.2011 o 11:27 | Karma článku: 6,27 | Prečítané:  2337x

° "Představ si, že jdeš na jaře po louce a naproti tobě jde roztomilý medvídě se sametovou srstí a zářivejma očima a povídá ti: Dobrý den, slečno, nešla byste se se mnou válet v trávě? A pak by tě vzalo do náruče a šli byste se natáhnout na kopec porostlej jetelem a leželi byste tak celej den. Co tomu říkáš?"

Příběh je vyprávěn retrospektivně a odehrává se v prostředí vysokoškolských studentů na konci šedesátých let. Základní nastínění děje: Tóru Watanabe měl přítele, který spáchal sebevraždu. Po několika letech potkává v Tokiu bývalou dívku tohoto přítele, Naoko. Jejich staré přátelství přeroste v lásku, Naoko se však s minulostí vyrovnává hůř a odchází do sanatoria. Během její nepřítomnosti potkává Tóru živou a extrovertní Midori. Musí si vybrat. A nejen on. Román Haruki Murakamiho je o lidech, kteří v životě potkali smrt. Někteří se dokáží zbavit nutkání ohlížet zpět, jiní ne.

° Ujistil jsem se, že opravdu jen spí, vyšel na chodbu, udělal si další čaj a uvědomil si, že jsem toho malého umírajícího pána začal mít rád.

Stejnojmenný film nedávno dorazil do českých kin (bohoužel ne - až na výjimku - slovenských). Zaujal mě (do našich kin se mnoho japonské produkce nedostává). Protože mnohé komentáře na ČSFD uvádí, že znalost literární předlohy zorientování se v ději pomáhá, objednal jsem si knihu. Pocit z prvních několika desítek stran byl neurčitý, čím déle jsem však četl, tím víc jsem si uvědomoval, že se mi příběh líbí. Do této chvíle jsem knihu přečetl čtyřikrát.


° Se zavřenýma očima jsem jako o život tiskl tvář na sklo. Pak konečně promluvila. "Kde teď jsi?" zeptala se tiše.

Základní vlastností všech hlavních postav knihy (a vlastně i komunikace autora se čtenářem) je upřímnost. Ať je člověk depresivní, optimistický nebo sobecký, říká v knize Norské dřevo pravdu a přiznává si pravdu. Tento do jisté míry protipól japonské společnosti (která velmi dbá na formu) je moderní, osvěžující a občas poněkud překvapivý. Při prvním čtení člověka zarazí scény popisující například orální sex nebo návštěvu pornokina. Jak však jednou pravidla komunikace přijmete, nezbyde vám, než oceňovat. Murakami totiž není vulgární. Sex a erotické představy jsou pro něj věcí patřící k životu a evidentně nechce ustoupit veřejnému mínění, myslícímu si opak. Což je vpostatě vlastní všem jeho postavám – nikdo se nestará o to, co si kdo pomyslí, nikdo se nepřizpůsobuje mase. Murakamiho hrdinové jsou individualisté hledající vlastní cestu. Až na jednu výjimku pochybují, trápí se a hledají. Schopnost hledat vlastní cestu je jedna z věcí, které jsou na knize sympatické a činí ji atraktivní i pro evropského čtenáře.

° "Podívej se, Hacumi", skočil jsem jí do řeči. "V naší menze máme tři druhy obědů. A, B a C. Áčko stojí sto dvacet jenů, béčko sto jenů a céčko osmdesát. Já si občas můžu dovolit i áčko, ale ostatní pak na mě divně koukají. Někteří si nemůžou dát ani to céčko a musí žrát nudle za šedesát jenů. To jen tak pro představu, do jaké chodím školy. Ještě pořád si myslíš, že si s tvými spolužačkami budu mít co říct?"

Murakami není tradiční japonský autor. Má blízko k západní literatuře, hudbě (Norwegian Wood je skladba od Beatles) a kultuře. Vyznává podobnou životní filozofii jako jeho hrdinové. Když na začátku sedmdesátých let dostudoval, nehledal zaměstnání v nějaké seriózní firmě, ale otevřel v Tokiu jazzový bar, čímž se dobrovolně vyčlenil ze "slušné" společnosti (byl například odmítán, když si chtěl pronajmout byt). V roce 1979 napsal první román, se kterým získal literární cenu časopisu Gunzó. Po několika další románech (a několika dalších cenách) předložil japonským čtenářům v roce 1987 Norské dřevo. Prodej překonal očekávání, publicita s knihou spojená však byla tak nepříjemná, že Murakami opustil na osm let Japonsko a žil v Řecku a v USA. Po zemětřesení v Kóbe a po plynových útocích fanatické sekty v tokijském metru se vrátil do Japonska. Mluvil s desítkami svědků a následně vydal knihu s názvem Underground. V současné době je mimo svou zemi jedním z nejčtenějších japonských autorů.

° Reiko přinesla z kuchyně pokladničku ve tvaru kývací kočky a Naoko do ní vhodila stojenovou minci vytaženou z peněženky.
"Copak se to děje?" zajímal jsem se.
"Máme dohodu, že musím zaplatit sto jenů vždycky, když chci slyšet Norwegian Wood," řekla Naoko. "Protože tu písničku mám nejradši. Takže si ji dávám zahrát, jen když doopravdy chci."

Jsem upřímně zvědav, jak se dopadl přenos románu na filmové plátno. Komentáře na ČSFD nejsou jednoznačné. Někteří lidé vyčítají filmu nudnost a roztahanost (což v mých očích nemusí být negativum, protože jsem na pomalu plynoucí děj v asijské kinematografii zvyklý), jiní jsou nadšeni. Od těch, kdo četli knihu, je často slyšet, že herci jsou "typově přesní" (což je pozitivum) a že některé scény je těžké bez znalosti literární předlohy pochopit (což je negativum, pokud knihu neznáte). Zajímavý byl názor, že režisér* neudělal při přepisu knihy žádnou chybu, ale přesto není výsledek takový, jaký by mohl být. Odhaduju, že se Norské dřevo nezařadí mezi to nejlepší, co japonská kinematografie posledního desetiletí nabízí (Být s tebou, Píseň slunci, Nebeský les, Soumračný samuraj, Kikujiro, Okuribito, Nana), ale přesto ho chci vidět. "Murakamimu" nějakou tu nedokonalost odpustím.

° "Asi tak v půlce střední školy jsem hrozně toužila po pořádný pánvi na omelety. Po takový tý dlouhý a hranatý. Nakonec jsem si ji koupila místo nový podprsenky. To jsem si užila, to ti řeknu. Tři měsíce jsem pak v kuse musela nosit tu starou, protože jinou jsem neměla. Večer jsem ji vyprala a pak se modlila, aby stihla do rána uschnout. Když nestihla, bylo to peklo. Nejpříšernější věc na světě je dosoušet na sobě mokrou podprsenku. Občas jsem brečela. A to všechno pro jednu blbou pánev."
"Tys musela bejt číslo," rozesmál jsem se.
"Ale když máma umřela, bylo to naráz jednodušší. Je to hloupý říkat, ale je to tak. Začala jsem se starat o rozpočet a sama rozhodovat, co se koupí. Takže teď mám úplně všechno, co potřebuju k vaření. Táta o rodinnejch penězích nemá vůbec přehled."
"Tvoje maminka umřela?"
"Předloni. Na rakovinu. Měla nádor na mozku. Rok a půl trpěla v nemocnici jako pes a nakonec se z toho pomátla a museli jí dávat sedativa, ale pořád neumírala. Skoro to začalo zavánět eutanazií. Byl to nejhorší možnej způsob, jak umřít. Trpěla jako zvíře a my ostatní jsme si taky užívali svoje. Málem jsme přišli na buben. V jednom kuse injekce, kdy jen jedna stála dvacet tisíc jenů, pořád na ni někdo musel dávat pozor a tak dál. Pro samý opatrování jsem se ani nemohla učit a ztratila celej jeden školní rok. Bylo to k zbláznění. A navíc..."
Midori nedořekla, odložila hůlky a vzdychla si. "Tak dost, začínám bejt už moc depresivní. Jak jsme se k tomu proboha dostali?"
"Od podprsenky."
"Jo. Tahle omeleta je dělaná na tý pánvi. Uvědom si to, až ji budeš jíst," řekla Midori a zatvářila se vážně.

Kniha se dá sehnat snadno, například zde (stránka obsahuje i komentáře lidí, kteří ji četli).
Pocitová recenze, která se mi líbí, je tady.
Doslov ke knize "nejaponský román japonského autora" najdete tu (velmi zajímavé čtení).
Komentáře k filmu na ČSFD jsou zde, recenze časopisu Cinema "láska bez sexu, sex bez lásky, život se smrtí" tady.
Film se dá vidět komplikovaněji. Promítají ho kina v ČR, na Slovensku ne. Až na výjimku. V rámci Febiofestu se dá shlédnout v Bratislavě. Program uvádí projekci 29. 3. v DK Zrkadlový háj a 28. 3. v Nostalgii. Podrobněji.

Trailer k filmu:


* Režisér Anh Hung Tran pochází z Vietnamu a je docela zajímavé, že si troufl na film v japonštině (neumí ani nikterak dobře anglicky – komunikace na placu probíhala z japonštiny do angličtiny a z angličtiny do francouzštiny). Dosud jsem měl možnost vidět pouze jeden vietnamský film (Tři sezóny) a bylo to značně poetické. Z toho, co se píše o režisérově předešlých filmech, tvoří poeticky také (minimálně na dva filmy, Vůně zelené papáje a Cyclo, jsem hodně zvědavý). Murakamiho prý přesvědčoval čtyři roky a nakonec mu autor knihy sám pomohl se scénářem.

° Leží tam, kde končí tráva a začínají stromy, přesně na hranici pláně a lesa. Sotva metr široká, temná díra, která se zčistajasna otevírá v zemi, záludně skrytá v trávě. Okolo není žádný plot, ani vyvýšené kamenné roubení. Je tam jen díra otevírající svůj chřtán. Její kamenné obložení vybledlo v deštích do zvláštní, kalně bílé barvy. Místy je popraskané a některé kameny chybějí. Je vidět, jak do děr, které po nich zbyly, kloužou malé zelené ještěrky. Uvnitř v otvoru není vidět nic, ani když se nakloníte a zadíváte dovnitř.

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

DOMOV

Stálicou maďarskej politiky na Slovensku je Béla Bugár

Maďarskú menšinu na Slovensku reprezentujú v podstate od roku 1989 tie isté tváre.

KOMENTÁRE

Vyčerpá sa s Ficom III Bugárov kredit?

Most-Híd je taký baleťák na hrane.


Už ste čítali?