Úvaha k výchově dítěte: Základní vlastností je Důslednost

Autor: Jiří Ščobák | 12.2.2015 o 15:33 | (upravené 12.2.2015 o 18:48) Karma článku: 8,30 | Prečítané:  1464x

V nadpisu uvedenou poučku mám od své mámy. Řekla mi to, když jsme čekali první dceru. Podrobnější komentář ve volném přepisu zněl: "Pokud vydáš příkaz, musíš dohlédnout na jeho splnění. Nesmí se ti stát, že vydáš příkaz, dítě se ti na to vykašle a ty to necháš tak." Měla pravdu.

Nejhorší, co člověk může udělat je, že po svém dítěti něco chce - dítě to neudělá - a nic se nestane! Výsledkem jsou rodiče, kteří opakují příkaz pětkrát, dítě na to kašle a rodič nad ním stojí a rozčiluje se, že ho potomek neposlouchá. X-krát jsem už byl nucen takové rodiče poslouchat (nejčastěji v MHD). Dítě ve věku 6-16 let, mlčí, pravděpodobně je myšlenkami někde mimo a rodič mele a mele hloupý vyčítavý monolog. V takových situacích má člověk sto chutí dotyčnému rodiči zdělit, že výchovný výprask by prospěl primárně jemu.

Opakuji: Důslednost. Pokud vydám příkaz, musím žádat jeho splnění. Pokud chci, aby dítě něco udělalo například hned, nemohu se na to následujících deset minut vykašlat. Důsledek je, že s tímto přístupem vydávám příkazy poměrně málo. Pokud přijmu, že musím dohlédnout na splnění každého příkazu, jsem nucen nad příkazy přemýšlet. Dojdu k názoru, že některé jsou zbytečné. Zjistím, že než žádat okamžitě něco, co není bezpodmínečně nutné, je lepší rovnou říci, že to má být dnes nebo v horizontu hodin. Tím, že jsou mé příkazy méně časté, dosáhnu, že jim dítě věnuje větší pozornost.

Plnění příkazů je přímo úměrné na míře vašeho respektu.

Jak na českém, tak slovenském webu se v posledních dnech objevilo několik nezávislých článků o výchově dětí. Zda používat tělesné tresty, či nikoli. Problém je, že výchovu začínáte realizovat dřív, než je malý člověk natolik vyspělý, že se s ním dá dohodnout. Nejpozději, když začne dítě lézt a chodit, musí reagovat na příkazy druhu "tam nechoď" nebo "toto nedělej". Vaše rodičovská autorita se buduje v tomto čase. Tvrdím, že bez pár na zadek se to neobejde. Trest ale musí přijít bezprostředně po provinění, aby dítě pochopilo, čeho se týká. Čím rychleji si jako rodič vytvoříte respekt, tím méně budete muset používat tělesné (nebo jakékoli jiné) tresty v budoucnu.

Dovedu si představit, jak teď kdosi vyskočí, že je absolutně proti tělesným trestům, atd. Pokud pominu argument, že si nikdo z nás doopravdy nemůže pamatovat, jestli ve věku do čtyř let na zadek dostával či nikoli (vzpomínky se uchovávají až od čtyř let) nebo, že i ten nevětší výchovný humanista nakonec tváří v tvář hodinovému řvaní dítěte často fyzický trest použije, je jeden dobrý důvod, proč chtít dosáhnout u svého potomka co největší poslušnost.

Situace. Dítě je dvacet metrů ode mě a utíká směrem pryč. U všech tří svých dcer jsem dokázal a dokážu vykřiknout: "Stop!" a dítě se zastaví. Zavolám: "Pojď ke mě," a ono přijde. Dokážete toto se svými dětmi? V okamžiku, když by dítě utíkalo směrem k silnici a vy vidíte, že ho nedoběhnete, může být klíčové, zda ho dovedete i na tu vzdálenost svým hlasem a jedním příkazem zastavit. To samé, pokud by se batolilo směrem k hrnci s vařící vodou. Můžeme x-krát řešit s psychology, jak správně vychovávat dítě, co je pro něj nejlepší, atd. - některé věci jsou "buď - anebo". Buď své dítě v takové situaci dokážete zastavit nebo nedokážete. Přemýšlejte, jak dlouho chcete, není nic mezi tím. Samotný tréning začíná u vás v bytě.

Důslednost a respekt jsou základ. Podle mé zkušenosti záleží také na tónu, barvě a síle hlasu. Sílu nemyslím "zařvat". Kdo jste trénovali techniku zpěvu nebo mluvení, víte, co myslím. Zpěvák netvoří sílu hlasu v krku, ale v bránici pod hrudním hošem. Tlak, jako když sedíte na záchodě. Když vykřiknu: "Stop!" je to z mé strany v konkrétní síle a barvě hlasu, kterou používám vůči svým dětem jen při doopravdy naléhavých situacích. Taky umím hlas nasměrovat směrem k dítěti, takže ve skutečnosti nekřičím nijak nahlas, ale v konkrétním směru je i do větší vzdálenosti můj hlas slyšitelný.

Několikrát v životě jsem už byl rád, že mě děti takto poslouchají (máme dvojčata a pokud s nimi je člověk sám, musí řešit, že se mu rozlézají).

Vyšším levelem vydávání příkazů je, pokud dokážete vyslovit příkaz potichu, běžným hlasem (bez negativní emoce) nebo dokonce šeptem a přesto váš potomek okamžitě na první pokus reaguje. V tu chvíli jde i o to, jak k dítěti přistoupíte (v lidském slova smyslu). Přiznávám, že toto se sám učím. Myšlenky tímto směrem všeobecně souvísí s úvahami na téma vůdcovství (vždy se mi vybaví, jak jeden zoolog studující šimpanze, psal, že znal alfa samce, kteří dokázali zabránit konfliktu ve skupině pouhým nakročením nebo zvednutím obočí).

Abych se vrátil k člověku zmíněném v úvodu, k mé matce: Také říkala, že je třeba si dávat pozor na to, abychom si se ženou vzájemně neprotiřečili. Pokud jeden z nás vydá příkaz, nemůže ho druhý zrušit. Maximální možné, je skusit přesvědčit toho druhého, aby příkaz vzal zpět - pokud to však neudělá, nedá se nic dělat. Taky říkala, že je dobré chválit a hrát si. Moje babička (která pracovala jako dětská sestra v jeslích) byla v hraní nepřekonatelná. Když byla Zuzka malá a nechtěla jíst, babička si k ní sedla a dělala jí "kašpárka". Buď použila loutku nebo jen své ruce a kus hadru. Když Zuzka jedla, byl kašpárek spokojený, hrál si, tancoval a vyprávěl. Když nejedla, byl smutný a odmítal vylézt. Zuzka na to dodnes vzpomíná.

Při výchově dětí je to, jak se sami chováme, důležitější, než naše slova.

Všechny poučky by byly nanic, pokud bychom to, co od nich žádáme, sami nevykonávali. Mám v tomto trochu štěstí. Nekouřím, nepiju, řeč, kterou používám doma, se neliší od řeči, kterou mluvím na veřejnosti (dobře, možná, že na veřejnosti mluvím malinko spisovněji - nicméně neexistují výrazy, které bych použil při soukromém rozhovoru a na veřejnosti ne). Nemám nic, co bych napsal nebo dal jako obrázek na FB a co by mě vadilo, kdyby někdo vytáhl. Starší dceři bude brzy sedmnáct, je v tomto hodně po mě a jsem na ni velmi hrdý (co vyroste z prťat, se ještě uvidí :)).

Obejmout ideálně jednou denně.

Všichni malí primáti potřebují fyzický kontakt. Z mých skušeností stačí krátký. Dítě přijde, obejme vás, chvíli se drží (je zajímavé, že každé z našich prťat má tuto dobu jinou) a zase odběhne hrát si nebo řádit.

Všeobecně doporučuji fyzický přístup. Několikrát týdně vodím prťata do školy. Jsou rodiče, kteří jdou vedle dětí a stěžují si, že dotyčné dítě jde pomalu. Jsou schopni o tom hovořit, hovořit a hovořit. Já řeknu: "Jdeme." a vykročím svým tempem. Pokud si nejsem jist, při chůzi se ohlédnu, zda jdou za mnou. Nezastavuji! Nedívám se na ně, jdu svým tempem, spustím obě ruce dolů. Nejpozději do dvaceti metrů mě obě doženou a každá se chytí z jedné strany. Stížnosti, že by mé dcery nechtěly jít nebo šly pomalu, neznám.

Nikdo z nás si nebude nikdy zcela jist, zda byl dobrý rodič. Nicméně náznaky existují, když se podíváme, jaké naše děti jsou. Naše jsou super. Netvrdím bez chyb. Pokud máte dvojvaječná, povahově i fyzicky zcela rozdílná dvojčata, zjistíte, že je pohled rodičů, kteří tvrdí, že jejich dítě je andílek, iluze. Prťata se mají velmi ráda, ale neustále mezi nimi probíhá "boj o moc". Příkladem budiž nedávný výkřik jedné z nich: "Nie som tvoja slúžka!" Přesto. Jsou fajn děti, nerozmazlené, přátelské, zvídavé a samostatné.

Tak nějak považujeme za normální, že člověk dospívá (dozrává/moudří) v životě skrze situace jako je postavení se na vlastní nohy, první rozchody, první neúspěchy, překonání starostí, atd., ale děti bychom chtěli chovat v bavlnce. Co se týká lásky, jídla, tepla, bezpečí a dostatku podnětů, ano. Ale. Děti nejsou z cukru. Čím normálněji se k nim chováme, tím lépe. Dětská duše se dá velmi těžko zničit. Ublíží jí, pokud je nebudeme mít rádi, nebudeme se jich dotýkat. Může ji zdeformovat, pokud my sami jsme deformovaní. Uděláme velmi zle, pokud budeme více, než rodiči, služebníky svých dětí. Pár na zadek a pravidla, která budeme žádat, nehrají pro poškozování dětské duše absolutně žádnou roli.
 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

DOMOV

Stálicou maďarskej politiky na Slovensku je Béla Bugár

Maďarskú menšinu na Slovensku reprezentujú v podstate od roku 1989 tie isté tváre.

KOMENTÁRE

Vyčerpá sa s Ficom III Bugárov kredit?

Most-Híd je taký baleťák na hrane.


Už ste čítali?