Jako dítě jsem tyto knihy miloval a přečtu si je rád i dnes. Jediné, co mi vždy vadilo, bylo, že jsem si nikdy nebyl jistý, kolik mi jich vlastně schází. Když na letošních jarních prázdninách začala má máma číst mé dceři Záhadné vody, naštval jsem se, sedl k internetu a začal vyhledávat. Zjistil jsem, že mi schází tři (plus jedna, kterou nedopsal a jedna, která vyšla česky až nyní a která prý není nic moc). Obmailoval jsem české antikvariáty a získal Klub Lysek a Piktové a mučedníci. Tento víkend jsem se zastavil v Praze a dnes jsem si je konečně dovezl do Bratislavy. Už jsem je stihl přečíst (a stačila je přečíst i moje máma, která je ohodnotila slovy: „ten Ransome je fakt výbornej"). Na oslavu této události si pro ty z vás, kterým Arthur Ransome nic neříká, dovoluji ocitovat několik odstavců a ukázat několik ilustrací ze starších českých vydání jeho knih.
Trosečníci z Vlaštovky
Str. 76 A jak tak poslouchal rozhovor kolem ohně a tu a tam se na něco sám zeptal, dozvěděl se kousek po kousku, jak se to všechno zběhlo. „Tedy, jedno vám povím," řekl. „Máte nejrozumějšího prvního důstojníka, jakého jsem kdy viděl. Takových, co povykují na chudáky mladé námořníky a mlátí je po hlavách kolíky od plachet, je spousta, ale mezi tisícem prvních důstojníků byste nenašli jednoho, který by měl tolik rozumu, aby rozdělal oheň, natáhl vlečné lano jako šňůru na prádlo a začal sušit celé posádce mundur. Ale jak je to teď s oblekem našeho kapitána, pane první důstojníku?" „Už není tak promáčený," řekla Zuzana. „Ale když se podrží u ohně, ještě z něj kapku jde pára."
Nechtěli jsme na moře (jen John, Titty, Roger a Zuzana)
Str. 218 „Kde je země?" ptala se Zuzana. John ukázal přímo před sebe. „A která země to vlastně je?" chtěla vědět Titty. „Francie!" zvolal Roger. „Copak se nepamatuješ? - čím dále od Anglie, tím blíže k Francii." „Třeba to ani Francie není," řekla Titty. „Třeba je to úplně neznámá země. A možná, že je i neobydlená. Co víš. Na světě je ještě spousta neobydlených míst, dokonce i v Anglii." „Tahle je obydlená," řekl John. „Stojí na ní maják. Vidět ještě není, ale za tmy se mu na obloze odráželo světlo. Zuzana je viděla taky."
Str. 187 „Bridget," ozvalo se tiše ze tmy. V pokoji jako by bylo hned útulněji a Bridget začala zase pravidelně oddechovat. Maminka je tedy také vzhůru. „Co je to za rámus?" zeptala se Bridget. „To jen naráží růžový keř do zdi," odpověděla jí maminka. „Víš přece, jak mu jedna větev visí přes hořejšek okna." „Slyšelas, jak tloukl déšť do střechy?" ptala se Bridget. „Pořád jsem ho slyšela, než jsem usnula." „Teď už dávno neprší," řekla maminka. „Ale je dost prudký vítr." „A ty jsi celou noc vzhůru?" Kdepak. Trochu jsem se přece jen vyspala."
Zamrzlá loď kapitána Flinta (jediná kniha, která se odehrává v zimě)
Str 261 „Peggy divoce vzplanula. „Podívej, strýčku Jime! Byli to naši kamarádi! Do lodi jsme je pustili my. Cos jim udělal?" „Copak jste nečetli ten nápis?" zeptal se kapitán Flint. „Jak už se stalo ..." „Přece je snad neoběsil," hlesl Roger. „Nejspíš je má zavřené v podpalubí." „Měl byste je ihned propustit," žádala Titty. „Už je pozdě," pokrčil rameny kapitán Flint. „Našel jsem je uprostřed vší té spouště a počínali si, jako kdyby loď byla jejich. Jak jsem měl tušit, že jsou to vaši přátelé?" „A tys je vyhodil?" vykřikla Peggy. „Vždyť je to největší rošťárna, jakou jsi v životě provedl! Vždyť oni za to vůbec nemohli! A Dorotka nikdy nepochopí, proč si na ni byl takový sprosťák." „Kde jsou?" zeptal se John. „Moc nás mrzí, že jsme vám vstoupili bez dovolení na loď, ale ti dva s tím neměli nic společného. Kam šli? Musíme hned za nimi a všechno jim vysvětlit." „Dole nejsou," hlásil Roger, který se mezitím protáhl kolem kapitána Flinta, namířil si to rovnou kajutou a otevřel dveře do přídního prostoru. „Co by tam taky dělali?" opáčil kapitán Flint. „Jestlis jim provedl něco hrozného, jakživ s tebou už nepromluvíme!" pustila se do něj Peggy. „Je mi úplně fuk, jestli jsme vlezli na tvou pitomou loď. Mrzí mě jenom, že jsme z ní neudělali kůlničku na dříví. Jestli si se k nim zachoval sprostě, stejně si žádnou loď nezasloužíš. Počkej, až se to doví Nancy ..."Peggy byla tak rozlícená, že se už málem úplně nepirátsky rozbrečela, a ani za mák se v té chvíli nepodobala polárnímu badateli. „Pojďme všichni," vybídla ostatní. Necháme ho tu svému osudu. A jakživ se sem už nevrátíme."
Str. 312 Najednou popadla Dicka za rameno. „Zastav!" zavolala na něj. „Zastav ty sáně a hned!" Dick si otřel holou rukou jedno sklo brýlí a pohlédl na ni skulinou mezi nánosem sněhu. „Vrátit se přece nemůžeme," řekl jí. „A když pojedem dál, určitě se někam dostaneme." Dorotka mu téměř zlostně zatřásla ramenem. Nemohla vědět, že Dick se zrovna snaží vypočítat, jak rychle jedou, a uvažuje, kolik odečíst na odpor ledu za předpokladu, že vítr vane rychlostí třiceti mil za hodinu. A navíc je celý šťastný, že mu sáně plachtí stejně jako Johnovi.
Holubí pošta
Str. 159 Proti ní běželo z kopce cosi maličkého. Vytáhla baterku, ale nerozsvítila ji. Ten tvoreček, a Titty neměla ani tušení, co to vlastně je, byl už kousíček od ní na pěšině. Titty stála úplně bez hnutí. Tamhle je! Není to zajíc? Kdepak. Teď už věděla, jaké zvířátko zanechalo blátivé stopy u kalužiny v půli kopce. S pravidelným dusotem běžel soumrakem dolů po cestičce ježek a tu a tam zvedl hlavu a zavětřil. Zřejmě tušil, že je nablízku nějaký cizí tvor, ale rozhlížel se jen do stejné výšky, jako byl sám, a tak vůbec nezpozoroval Titty, která se tyčila kdesi nad ním. Bezstarostně jí proběhl těsně u nohou a rychle si to dupal dolů po cestičce, jako by mu patřil celý les. „Také potřebuje vodu," uvědomila si Titty. „A musí pro ni běhat až pod kopec zrovna tak jako my. Ten by byl rád, kdybych jí našla aspoň trošičku někde nahoře."
Velká severní?
Str. 147 „A je po vzpouře," řekla Nancy. „Máš vlastně z pekla štěstí. A my taky. Víš, co by to bylo za fušku, kdybychom se tě museli zřeknout, poslat tě po prkně a sami se vracet s lodí?" „Po vzpouře? Cože? O čem to mluvíš?" Kapitán Flint byl už v myšlenkách kdovíkde. „Plachty ani ukládat nemusíte. Nechte všechno, jak to stojí a leží. A tvařte se jako nejlínější posádka světa. Hej, kam se to hrneš s tím kbelíkem?" Titty spustila na lanu přes lodní bok kbelík a začala jej střídavými pohyby obou rukou vytahovat. „Chtěla jsem trochu spláchnout paluby ... Aspoň v těch místech, co stál," vysvětlovala. Kapitán Flint se zasmál. „To bys vážně měla," řekl. „Je to opravdu chlap odporná!"
Úvod knihy: Velká severní potáplice „hnízdí v cizích krajích ... obvykle je pozorována o samotě ..." Sandars „hnízdí na východě Severní Ameriky, v Grónsku a na Islandu ... ... není vyloučeno, že hnízdí i na Shetlandech, neboť nezřídka přebývá po celé léto poblíže těchto ostrovů, avšak nikdy to nebylo prokázáno." Coward
Záhadné vody
Str. 130 Tady by se to válčilo!" zvolala Nancy znovu. „hlavně s divochy. Jen si představte takový útok ... najednou by se přihnaly válečné kánoe ... a rákosím by se plížili divoši ..." „Na žádné válčení teď nemáme čas," namítl John. „A Mastodont je náš kamarád," dodala Titty. Amazonky se na ně chvíli mlčky dívaly. „Ještě dostanete metál od Královské zeměpisné společnosti," řekla Nancy po chvíli. „Walkerova výprava!" Johna a Titty si dobře povšimli, že místo „dostaneme" řekla Nancy „dostanete".
Piktové a mučedníci (jen Dick, Dorotka, Nancy a Peggy)
Str. 212 „Vědecky vzato by to mělo být docela snadné," řekl Dick. „V učebnici biologie máme obrázek ..." „Obrázek nech obrázkem," řekla mu Dorotka. „Ale vykucháš toho králíka?" Dick vzal králíka za zadní běhy a vyšel ven. Dorotka horečně četla v kuchařské knize. Míjela minúta za minutou. Najednou se Dick vrátil. V obličeji byl úplně zelený. „Dicku?" řekla Dorotka a Dick pochopil hned, nač se ptá. Ne, nezvracel jsem ... Ale skoro. Bylo to mnohem horší, než jsem čekal." Položil králíka na bednu. „Uvnitř ještě něco zůstalo."
Všechno, co jsme kdy měli doma, byla vydání od Albatrosu, edice Střelka. Jsem na to zvyklý a proto je považuji za nejlepší (pouze Klub Lysek a Petr Kachna Albatros nevydal, vyšly pouze KOD). Všechny citace a ilustrace pochází z těchto knih.
Boj o ostrov (1930), Trosečníci z Vlaštovky (1931), Petr Kachna (1932), Zamrzlá loď kapitána Flinta(1933), Klub Lysek (1934), Holubí pošta (1936), Nechtěli jsme na moře (1937), Záhadné vody (1940), Velká šestka (1940), Missee Lee (1941), Piktové a mučedníci (1943), Velká severní? (1947), Lysky jedou na sever (nedokončeno) (1988)
Aktuálně vydává knihy Arthura Ransomeho vydavatelství T&M, stará vydání je možná koupit v antikvariátech.
