Žena v trolejbuse

... však odhaduji, že to jsou nepříliš vybíravou slovenštinou komunikované návrhy: "Pojď se mnou, mám volnej kvartýr a jsem dobrý v posteli." Ona stále nereaguje. Pitomé na tom je, že nevím, jestli k sobě náhodou nepatří (a nejsem si skutečně jistý, co jí vlastně šeptá). Hloupé. Co mohu dělat, je, že stojím a dívám se přes ně dopředu. Chlap je starší než já, má silnější ruce. Ostříleně působící, ostříhaný na ježka, tílko. Takový "ulicový" typ. Přemýšlím, že bych ho možná od sebe udržel nohama (kdyby mi někdo podržel ty ryby), ale jistý si nejsem. Když projíždíme Miletičovou, přestane mě to bavit a přesunu se k nim víc dopředu a víc doprava, na stranu, kde sedí ona. Pro něj je teď komplikovanější jí něco šeptat, protože bych to slyšel. Chvíli mlčí, registruji jeho pohled. "Nechceš si sednout?" ptá se. "Ne, třásly by se mi ryby" odpovídám mu. On se ptá o čem mluvím. Vysvětluji mu, že vezu živé ryby v sáčcích. Když sedím, voda se v nich převaluje. Proto musím stát, abych rukama vyrovnával otřesy z jízdy. "Tohle jsem nevěděl" říká on. "Vidíš, tak teď už to víš" reaguji a začínám mít pocit, že se dá převaha získat i jinak, než hrubou silou. Poslední minutu všichni mlčíme.
Vystupuju na Trnavském mýtě, procházím uličkou kolem nich. Přitom si uvědomím, že žena "vystřelila" k druhým dveřím a vystupuje také. Nic neříkám, přecházím na opačnou zastávku a čekám na svůj autobus, který nejede. Nedá mi to ale - sleduju, co bude dělat. Přijíždí autobus 74 a ona do něj nastupuje (má stejnou trasu a cílovou zastávku jako trolejbus 201).
Konec.