Jak si vybírat dobré filmy - aneb "návod na zorientování se ve ...

... a vše ostatní tu už bylo "jinak a lépe" - a máte poměrně dobrou představu, co můžete čekat (mě osobně se herecké výkony v tomto filmu také líbily a tipnul jsem si, že alespoň jedna z nominovaných postav Oscara získá, což se nakonec stalo). Mimochodem, časopis Cinema. Kupuju si ho už minimálně 20 let a než vznikla ČSFD, měl jsem ve zvyku zajímat se primárně o ty filmy, kterým recenzenti Cinema dali alespoň 80%. Před lety mě majitel dost naštval, když v rámci šetření propustil většinu redakce a skušené lidi (František Fuka, Alena Prokopová), kvůli jejichž komentářům jsem časopis četl, nahradili lidé noví. Nějakou dobu jsem ji nekupoval, pak zas začal. Přeci jen je z filmových časopisů nejlepší a člověk se v ní nejrychleji dozví o připravovaných filmech. Přesto to již není, co bylo a mnohé texty jsou víceméně vycpávkou.

Zpět k ČSFD. Chodím tam už odhadem šest let, poslední čtyři roky píšu sám komentáře. Výborná věc. Mainstreamové filmy hodnotí desetitisíce lidí, dobré (ale méně známé) tisíce, ale i u doopravdy veřejnosti málo známých filmů, které hodnotilo například jen několik set lidí, se dá udělat poměrně přesná představa o kvalitě. Jeden příklad za všechny - francouzské Čti mi ze rtů: Hodnotilo 496 lidí, 76%, 51 komentářů. Proto jsem koupil DVD. Mé hodnocení: 4* (ekvivalent 80%), má dcera nezávisle na mě: 4*. Působivé, "jiné", velmi dobré. Nelituju, že jsem viděl a časem se nebudu bránit vidět znova.

Někteří lidé argumentují, že na ČSFD jsou mnohé filmy nadhodnocované nebo naopak podhodnocené. Já oponuji, že neumí ČSFD "používat". Zajímám se o filmy, pokud mají alespoň 75% (dcera mi přes rameno říká, že 70%). Filmy s hodnocením nižším už musí mít doopravdy zajímavé komentáře (například u César musí zemřít mnozí při návštěvě kina evidentně nevěděli na co jdou a výsledná "divadelní hra" je příliš zaskočila). U mainstreamových věcí je směrodatné, pokud mají 80% a více. To je však stále jen začátek. Nejde o to, co má vysoké hodnocení a dobré komentáře, ale, co chci vidět já. Velmi si vybírám thrillery, nemusím válečné filmy, horory sháním jen málo. Nejde o to, co člověk "může koupit". Důležitější je, co "stíhá vidět". Nekoukám televizi, průměrně shlédnu 130 nových filmů ročně, ale stále mi zbývá na poličce průměrně 30 DVD, která jsem ještě neviděl. Proto si i z toho dobrého ještě vybírám. Tvrdím, že je lepší filmy kupovat, než "stahovat" už jen proto, protože pokud film kupuji, přemýšlím víc nad kvalitou. Něco mě to stojí. Pokud získávám film zadarmo, nad kvalitou tolik nepřemýšlím.

Stručně. Neexistuje důvod, proč bych měl výběr realizovat "od boku", když si na ČSFD mohu nadefinovat žebříčky nejlepších filmů podle zemí, žánru nebo roku výroby. Příklad. Nejlepší japonské filmy na ČSFD. Z prvních dvaceti jsem viděl sedmnáct. Neřeším, jestli je pořadí přesné a správné. Nediskutuji, jestli tam schází něco, co tam má být. Ale vím, že všech těch sedmnáct filmů za vidění stojí. A takto můžete vybírat stovky filmů. Proč vyhledávat nahodile a argumentovat tím, že ČSFD není perfektní, když je ČSFD perfektní dost na to, aby nás upozornila na filmy, které jsou dobré, ale o kterých jsme dosud neměli ani tušení?

Přesto ČSFD (hlavně u nových filmů) nemusí vždy obsahovat dostatek informací. Proto si často nové filmy ještě lustruji u výše zmíněného Františka Fuky a Aleny Prokopové. František Fuka je jedinečný zábavným stylem psaní, na druhou stranu pozor - občas to přežene. Vůči některým filmům je kritický víc, než "veřejné mínění", na druhou stranu, když už on nějaký film vychválí, stojí to minimálně za zamyšlení. Alena Prokopová píše "méně atraktivně agresivně", ale výborně. Filmy nehodnotí procenty a nechává na čtenáři, ať si sám udělá názor.

Cesta, jak získat tipy hlavně na starší filmy, je primárně kniha 1001 filmů, které musíte vidět, než zemřete. Koupil jsem si ji před pár lety a hned si v ní označil filmy, které chci. Mnoho z nich (desítky) se mi již podařilo sehnat a vidět. Například Nanook of the North, Stalo se jedné noci, Ninočka, Žít nebo Byt. Další mám označené a čekám.

K tomu, aby se člověk zajímal o "dobré filmy", se může dopracovat. Já také hltal Sandokana, Angeliku a další podobné filmy. Taky jsem sledoval Divokého anděla a první dva ročníky Superstar. Ale pak mě to nějak přestalo bavit. Sandokana a Angeliku se podívám i dnes (s vědomím, že kdybych to dnes viděl poprvé, budu hodnotit hůř, ale pocit nostalgie je tak silný, že prostě nemohu). Vždy jsem si z mainstreamu vybíral, ale zajímat se o filmy mimo mainstream, to dělám možná posledních osm let. Moje dcera (aktuálně ještě stále 14 let) vyrůstala na DVD, která máme doma. Viděla i dost z toho, co já ještě nestihl. Nedávno učitelka v její škole donesla film, který by podle jejího názoru "měli všichni vidět" (Die Welle) a Zuzka byla jediný člověk ve třídě, který to už viděl (a na ČSFD ohodnotila 5* - takže s výběrem své učitelky absolutně souhlasí). Proto si myslím, že se k dobré kinematografii dá i "dovést". Já měl hendicap, že v době, kdy já byl v jejím věku, neexistovala DVD, na videokazety jsme neměli a televize vysílala převážně toho Sandokana a Angeliku (na druhou stranu mě máma tahala do divadel, takže dnes nemám problém shlédnout film, který vypadá jako divadelní hra).

Všeobecně si myslím, že čas, který člověk stráví nad výběrem filmů, které pustí sobě a své rodině, se vyplatí. Vidí méně toho, s čím není spokojen a svým dětem (partnerovi) ukáže to, co je dobré. Pro jejich budoucí formování (i toho člověka) to může být dost důležité. Rozšířené obzory. Rozumíte :).